Harry Potter a Zlatá zlatá strela

  • Autor: Jana Varga
  • Fandom: Harry Potter
  • Jazyk: SJ
  • Postavy: Harry, Ginny, Severus, Sirius, Hermiona, Draco
  • Rating:
  • Slash: ne
  • Dokončeno: dokončeno
  • Počet kapitol: 70
  • Shrnutí: Rozsáhlý příběh počínající na konci Harryho pátého ročníku a probíhající celým šestým ročníkem. AU na tyto díly. Rozepsané je pokračování s podtitulem Tajomstvá Rokfortu.
  • Klíčová slova: vnímavější Harry

Hodnocení čtenářů:

Salome:

“Přiznám se, že jsem psaní této recenze dlouho odkládala, zejména protože jsem povídku nedokázala dočíst (což samozřejmě znamená, že nejsem schopná posoudit příběh komplexně), ale na druhou stranu jsem Zlaté strele věnovala tolik času (50 kapitol ze 70 zas není tak málo), že bych to udělat měla. Příběh je vcelku klasickou variací na Harryho školní léta, ovšem s malounko silnějším, přitom však ještě přiměřeně telecím Harrym. Originálním prvkem je dědictví Harryho (originalita zápletky 3). Děj je vcelku předvídatelný, málokdy překvapí, a to přestože autorka miluje cliffhangery na konci kapitol (které vkládá, i když o nic až tak napínavého nejde). Občas autorka upřednostní efekt před logikou – nemyslím, pokud by Dumbledore zažil to, co Harry, že by to mohl nepoznat. To kouzlo mělo být jedním z nejhorších z černé magie – ovšem na to byl návrat příliš jednoduchý a pobyt v mezisvětě příliš pohodový. V důsledku to působilo jako neškodné, milé kouzlo, takové pohlazení od Voldíka, který Harrymu umožnil příjemnou návštěvu u příbuzných. Stejně tak spíše na efekt byla akce v Azkabanu, Prasinky a spousta z dalších „zápletek“. Jak sama Jana přiznává v komentáři: „Moody aj Dean sú šialenci... ale ktovie čo z Deana nakoniec vylezie, čo ma ešte napadne...“ Ne, nelíbí se mi tohle pojetí. Respektuju svobodu autora, ale i já jako čtenář mám svou svobodu a mě jednoduše vysvětlení jakéhokoli nelogického zvratu, který autorka potřebuje, větou, že jsou šílenci, nevyhovuje. Je to pohodlné – a je to projev lenosti v přemýšlení a plánování. Hledání problémů tam, kde nejsou, aby bylo možné předstírat, že se něco děje: „Bože... Ginny,“ šepla Mia a opäť objala svoju kamarátku. Bola si vedomá toho, že jej nemôže povedať o Harryho citoch, prisahala mu. A prisahala aj jej, že nepovie nič Harrymu. Čo má teraz robiť?“ Typickým rysem Jany je zdlouhavost, až přežvykování, u 15. kapitoly jsem si poznačila: „Nemůžu říct, že by se nedělo vůbec nic, ale už se docela nudím. Pomalé, každodenní popisy jsou možná zbytečné. Celý příběh mi připadá velmi povrchní, věci se dějí tak, jak potřebuje autorka (nebo jak ji zrovna napadlo, někdy mám pochybnosti, zda vůbec nějaký plán na začátku psaní měla), nikoli jak odpovídá logice postav. (Děj a jeho logika: 2) Roztržka Rona a Hermiony byla divná – ale dobře, jsou pitomí kluci, kteří by se tak chovali. Ale že by jeho pohled přijali všichni, že by nikdo neřekl – ale Rone, ona fakt nic tak hroznýho neudělala… nevěřím. Je znát, že postavy jsou pro autorkou jen nástrojem, nikoli bytostmi se samostatným myšlením. Nedorozumění mezi Harrym a Ginny – ale jo, je to v literatuře obvyklé, jen mi to připomnělo, co jsem nesnášela na Vaňkové. Klišoidní, nepropracovaný Voldemort – což je otázka, zda vyčítat, protože takový je už kanonický Voldemort – spíš ilustrace než postava. Trapně se obviňující Harry, no, dejme tomu, už v kánonu měl sklony k hysterické sebestřednosti, jen ho takového nemám ráda. Oblíbené klišé týraného Draca, kterého otec vychovával cruciaty – ovšem každému, kdo něco ví o psychologii, je jasné, že by Draco vyrostl v poněkud jinou osobnost, než známe z kánonu. Takže ano, jde to takhle pojmout, ale je nutné změnit odpovídajícím způsobem i charakter postavy, což poněkud postrádám. I dobré nápady zabije tím, že je nezpracuje psychologicky věrohodně – např. rodinné tajemství Snapea. Nesedí mi negativní vidění světa autorky, chybí mi nadhled, pochopení – když někoho autorka nesnáší, tak už nepovažuje za nutné jakkoli postavu analyzovat, snažit se ji pochopit, což platí nejen pro Bellatrix nebo Toma, kde by se to ještě dalo pochopit (ostatně Rowla nebyla o moc lepší), ale i třeba pro Deana, který spáchal v očích autorky neodpustitelný zločin, když „zapáral“ do páru v minikomunitě autorky zbožštělého, tedy H/G. Zlo je zlé čistě protože je zlé – nepotřebujeme další důvod. Jsou tam časté samoúčelné postavy, které nemají vlastní život – jen účel, který musí splnit a jít – nejmarkantnější je to u Lucy, která za celou dobu ani nepromluvila, abychom se posléze rozplývali nad tím, jak skvělá byla. Neříkám, že nebyla – pokud vůbec byla. V jedné kritice k „opravdové“ knížce jsem četla, že stejně jako v životě, i v literatuře by mělo platit, že člověk nesmí být nikdy prostředkem. Ta myšlenka se mi líbí, vyjadřuje něco, co jsem už dlouho instinktivně vnímala: jistěže jsou postavy ilustrativní; ovšem postava, která má více prostoru, musí mít svou osud, své motivy, svou logiku, a to i tehdy, když se z jejího POV na svět nepodíváme… Nemusím o tom jako autor dopodrobna psát, ale musím to vědět. (Psychologie postav: 2) K reáliím a faktografii nemám větší výhrady, i když se občas odchýlí od kánonu, aniž by to vysvětlila (či si toho byla vědoma?) Líbilo se mi, že autorka nezapomněla na imobilizační syndrom po dlouhém bezvědomí. Na druhou stranu pokud autorka považovala za nutné z nějakého důvodu podsouvat, že je Poppy nekvalifikovaná ošetřovatelka (aspoň je to možné dovodit z nevhodné stravy, kterou Harrymu v rekonvalescenci ordinovala), tak to měla využít. Takto to budí dojem, že je nekvalifikovaná autorka. (Reálie, faktografie – 3) Ohledně struktury mi vadilo zejména nadužívání cliffhangerů. Ukončovat kapitolu větou „A nadýchla sa, aby myšlienku dopovedala...“ je nejen sadistické, ale zejména laciné. A především používané i mimo akční scény, někdy jich zvládla v jedné kapitole dokonce více. To je hodné pisálků pro peníze, kteří potřebují donutit čtenáře, aby si koupili další číslo časopisu. Ale proč tenhle zlozvyk používat na neplacených stránkách? Neříkám občas, ale prakticky pořád… po čase to působilo už opravdu trapně. Kapitola či jednotlivá scéna nemá klasickou strukturu, dílko tak působí neuspořádaně. Velmi zvláštně působilo, když uprostřed dílka (26. kapitola) se objeví tlustě rozdělení, z koho POV je scéna nebo kde je (ani toto nesystematické rozdělení nemá jednotící prvek). Čpí z toho amatérismus. Jana jednoduše píše tak, jak ji myšlenka napadne – žádné plánování, oddělování scén, postupná gradace…. Kapitoly nemají žádného společného jmenovatele, žádnou jednotící myšlenku, žádný pokus o strukturu… Nic. Jen dlouhá snůška okamžitých nápadů ukončená tam, kde jí to připadá nejnapínavější. (Struktura 1) Jazyk je vcelku v pohodě, civilní, nerušící, ovšem také bez invence, se sklony k hovorovosti. Lehce alergická jsem byla na slova „nenávisť“ a „city“ – které zejména ve spojení se Snapem u mě vyvolává vyrážku (nielenže ho prestal nenávidieť, on ho dokonca začal mať rád. Robí si oňho starosti.// Ubezpečujem ťa, že sa moje city k Potterovi radikálne nezmenili... et cetera, et cetera...). Za prohřešek považuji dost časté skákání z hlavy do hlavy, někdy i uprostřed odstavce – nejdřív se z hlavy Harryho podíváme, co dělá Snape a že mluví s Malfoyem, a pak najednou jsme v hlavě Malfoye, Harry je kdovíkde a jsme svědky jeho rozhovoru se Snapem. O samotě. To je nejen matoucí, to je řemeslná chyba svědčící o neznalosti techniky psaní i plánování při psaní. Občas se dostáváme do hlavy vševědoucího vypravěče – dozvíme, se, co cítily obě postavy - nic proti tomuto stylu tak oblíbenému v 19. století (mám romány z této doby ráda), ovšem autor má zvolit jeden styl, ne je ad hoc střídat, podle okamžitého nápadu. (jazykový styl – 2) No a pravopis, a ano, je důležitý: Soustavně jsou chyby v interpunkci, ale tu ovládá skutečně jen málokdo (ovšem informace, že oslovení se odděluje čárkou, je snad rozšířená dostatečně). Horší byly až nepochopitelné chyby ve skloňování (keci/v originály/ Nedalo sa poznať, ktorí z nich je v presile/ ktorí je bližšie k víťazstvu/ Manželi Weasleyovci taktiež pochopili,//a nechápali tomu/ vinník, Ona ho po prikývnutí skovala do vrecka – všechny tyto chyby jsou soustavné, tedy nikoli překlepy z nepozornosti). Rušili mě i fénixy, i když u zvířat slovenština skutečně používá v množném čísle (i) neživotné vzory. Jenže tady mělo jít o lidi, tedy o použití v přeneseném významu. Těch hrubek hned v prvních kapitolách bylo tolik (a hlavně na úrovni prvního stupně ZŠ), že bych dál nečetla, kdyby to nebylo natolik známé a vychvalované dílo. Pak se to zlepšilo, chyby sice byly stále, ale cca od dvacítky už v relativně tolerovatelném množství. (pravopis, gramatika – 2) Přesah, nějaké poselství či názor na svět, který odděluje čtivo od literatury, jsem nenašla. Alespoň ne v tom pozitivním smyslu. Z mnoha míst totiž a mě dýchá něco negativního, což se zde špatně vysvětluje, ale pro co to nedokážu číst (nejmarkantněji právě v zápletce týkající se Hermiony a Kruma, ale zdaleka nejenom – proč by promerlina mělo být Hermionino chování tak zlé – a proč Krum posílal ten dopis? Takže pokud tam i nějaký přesah je, tak je pro mě negativní. Chybí mi jakákoli snaha o pohled za zjevné. (přesah 1) Celkově to na mě působí plytce – plochá psychologie, s iritujícími „city a nenávistí“, předvídatelný děj, nulová nadstavba, a tudíž nudné až k uzoufání. Číst jsem už nedokázala po scéně, kde jsou „fénixy“ překvapení, že někdo chce zaútočit na dům (mimo jiné) rodičů Hermiony a řeší, kde vlastně je. To by jednoho nenapadlo, že. Žádná bezpečnostní opatření, nic. Ještě že aspoň fungují náhody… A samozřejmě hned dva trapné cliffhangery. Jo, a Avada je paprsek, který je tak pomalý, že vás zabije, jen když se dobrovolně rozhodnete mu neuhnout. Zřejmě proto je tak nebezpečný. Svatá prostoto, tohle fakt nezvládám. Je to ale příběh, který se dá číst a převyšuje většinu toho, co je na poli fanfiction publikováno. Vcelku příjemný, vhodný zejména pro lidi s nedostatkem času – rozhodně vás nebude tahat od nedodělané práce. (Osobní obliba 1)”

lilith3913:

“:-)”

Ostravanka:

“q”

Fleur Tera:

“...”

tina:

“zaujímava poviedka :) ...a preto ma mrzí, že pokračovanie už bolo slabšie, čo ma odradilo dočítať... ale nevylučujem, že aj k nemu sa raz vrátim...”

Aha_Lucia:

“zaujímavé a pútavé čítanie, mnoho originálnych nápadov, napínavé situácie a zvraty v správaní postáv sa jednoznačne zaslúžili o umiestnenie tejto poviedky medzi moje obľúbené. well done!”

zmije:

“ke čtení”

Jacomo:

“až bude čas”

angie77:

“Akční a zábavný příběh, kde se charaktery vyvíjejí ale nelámou. Spousty zajímavých a netradičních nápadů, linie, které v předloze nebyly ale přitom by teoreticky být mohly. Na své si přijdou ti, kdo mají rádi pairing Ginny-Harry a kdo věří, že Severus není necitelný hajzlík:-)”