The Long Journey

  • Autor: andie
  • Fandom: Harry Potter
  • Jazyk: ČJ
  • Postavy: Irma Selwynová, Sirius Black, Severus Snape, další členové FŘ
  • Rating:
  • Slash: ne
  • Dokončeno: dokončeno
  • Počet kapitol: 51
  • Shrnutí: Anna ze všeho nejvíc miluje svou dceru Irmu. Když jí dojde, že bude muset Irma po vzoru svého otce vstoupit mezi Smrtijedy, rozhodne se zachránit ji, ať to stojí cokoliv. Posílá Irmu pryč s tím, že musí najít Fénixův řád. Irma se tedy ocitá sama uprostřed kouzelnického světa, aniž by věděla, kdo a kde jsou členové Fénixova řádu.
  • Klíčová slova:

Hodnocení čtenářů:

Mandelinka:

“Snaha byla.”

Salome:

“Příběh o dívce ze smrtijedské rodiny na útěku, protože jinak by jí hrozilo doma nebezpečí. Zdánlivě dobrý námět, který ovšem pokulhává na obě nohy: 1) pokud šlo zabezpečit domy Řádu, byly tradiční smrtijedské rodiny o tolik horší, že by to nezvládly také? Žádná chata na ostrůvků? Nic? 2) Poslat ji na druhou stranu je ještě nebezpečnější, zvlášť když to nemají nijak domluvené – proč by jí promerlina měli věřit? Logika příběhu pokulhává i dál – pro potencionální špiónku pošlou člověka, jehož krytí za žádnou cenu nesmí prozradit a ten ji vezme kam? Přece přímo do štábu, Veritasérum je pro žabaře, nitrozpyt používají jen chorobní paranoici. Ona přece řekla, že potřebuje pomoc. Přece by nelhala… Nelogická je i „akce“ na (původně plánovaném) konci povídky, nelogické jsou domněnky Řádu, nelogické je rozhodnutí Irmy, vyznění (první části) do ztracena bez pointy. I proto se zřejmě autorka rozhodla pokračovat. Tato první část vůbec nemá strukturu příběhu, respektive vyřešeného příběhu. Představa, že na tak „malém městě“ jímž je kouzelnický svět, lze utajit přežití hrdinky, o němž ví bystrozorové, před členy Řádu, jimiž jsou bystrozorové, je velmi jednoduchá. Ministr by nezjistil, co dělají jeho podřízení… Když něco neumím vysvětlit, tak napíšu „Nikdo nevěděl, kdo a jakým způsobem je donutil, ale vše fungovalo…“ Nelogicky působí i reálie: Kolik je hrdince? Má být ještě dítě, ale do Bradavic nechodí, Snapeovi říká Severusi… Bill není Bilius. Autorka si pozměnila několik skutečností, což samo o sobě nevadí, vlastně alespoň pokud jde o mě naopak - ale bylo by fér na to čtenáře upozornit. Když někdo nemůže kouzlit, tak se ale může přemisťovat, protože (slovy autorky) „K přemístění je potřeba hůlky, ale ne kouzla“. Snape může samozřejmě bitvu přežít. Nebo ne. Ale těžko oboje naráz. Moc se mi líbil výslech Siriuse a celé jeho pojetí v první části, líbili se mi i Lupin a Snape. Ostatní nelogicky oscilují nenávistí a adorací, nepůsobí logicky. Zeména nevěřím pojetí Molly – „vysloužilé“ matky. Autorka se sama charakterizuje tím, že nemá ráda povídky s příběhem (což mnohé vysvětluje), ale raději ty s psychologií – potíž je v tom, že tady ta psychologie pokulhává. Jednoduše jim nevěřím. Hlavní hrdinka necítí k otci nic, protože nepomohl matce – to by ale něco cítila: zklamání, pohrdání, ublížení, nedůvěru, možná nenávist. Ale nic? Hlavní hrdinka působí nudně, bez vůně a zápachu, pasivně – a její pasivita je vydávána za ctnost a moudrost. A je důvodem, proč si ji nakonec všichni zamilují a že u ní mnohem starší muž hledá MOUDROST. Na konci, předposlední kapitolu se dozvíme, že zde byla velká láska, abychom mohli hlavní MS řádně oplakat? A proč MS, když je Irma na první pohled antihrdinka? Protože se s ní všichni zabývají – i ona se musí stát středobodem vesmíru, dokonce i pro postavy, které ji po celou povídku neznaly. Rušily mě kraťoučké kapitoly – těch několik vět, které mnohdy nejsou ani ucelenou jednou scénou; je ostatně silně nadnesené nazývat kapitolou úryvek o několika odsatvcích, často nejen bez pointy, ale děje. Celek pak působí jako náhodně „rozstříhaný“ tam, kde ji to právě přestalo bavit psát. Rušilo mě to, přestože jsem to četla v celku, bránilo mi to ponoření do děje. Je znát, že jde o psaní bez plánu, podle slov autorky „spontální“. Najdeme zde andiiny oblíbené chyby (Proč jste se rozhodla najít Fénixův řád místo, abyste se někde schovala/ odpornější, než šváb/ cítila jako, když bydlela//čárky před „a“ a „nebo“ bez ohledu na vylučovací, odporovací apod. poměr… ); přesto je formální stránka nadprůměrná a zlepšená. Vadilo mi občas hovorové skloňování (o Siriusovo bratrovi, Gringottovic, Anna složila Denního věštce). Nepřijdeme ani o zrzky a zrzavé muže (pravidlo černovlasého chlapce platí i pro zrzavou dívku, černovlasého muže a zvlášť amatérsky působícího černovlasého zachránce), nepřesně použitá slova (prchlivá naděje, zmiňovaná vysloužilá matka). Celkově se mi ale styl líbí, působí sevřeně, úderně, přitom civilně, žádné manýrismy tak oblíbené mladými autorkami. Andie umí pěkně pracovat se zkratkou, perfektní mi připadá třeba: „Dalo by se to tu vylepšit, “ pokrčila nesměle rameny. Sirius se štěkavě zasmál: „Chcete to vylepšit? Tak to tu podpalte.“ Celkově jsem tedy rozpačitá – nečetlo se to špatně, ovšem příběhu jsem neuvěřila, některé kopance byly příliš zjevné, postavy byly ohýbány podle potřeby autorky (a zřejmě podle jejího momentálního nápadu), nikoli podle své vnitřní logiky. Příběh není konzistentní ani sám se sebou. Tedy: originalita zápletky (3), děj a jeho logika (1), postavy (1), reálie, faktografie (2), struktura (2), styl (3), formální stránka (4), přesah (2), celkový dojem (subjektivní) – věc osobní obliby (2). Celkem 2, 2.”