Čtenáři sobě, čtenáři čtenářům
“...”
Přidělené hodnocení: x ( k přečtení ) Dne: 2013-12-04 23:03:50
Salome:“Je to zajímavě vymyšlený příběh, pokud jde o hlavní zápletku - ta je rozhodně hlavní přednost povídky originální. To už ale nejde říct o těch vedlejších – až do konce jsem nepochopila, proč minulost tak dokonale vymazali. Pořád jsem čekala, že to bude mít nějaké zajímavé vysvětlení – tedy za 4. Styl psaní je slušný, civilní, občas malinko kostrbatá formulace. Děti někdy mluví šoubovaně až knižně, vzápětí i přecházejí i vyloženě upjaté postavy do žoviálního tónu okořeněného nářečními prvky (ale možná to, že postavy mluvily jako Valaši, mělo nějaký mně ukrytý význam) - protože jsem se dostal tady, I kdyby se zde dostali , co jsi udělal mi... nebo hovorovými (opravdu jde vidět podoba…). Postavy hovoří všechny stejně, nejsou řečí charakterizovány. O Voldemortovi mluví (a uvažují) někdy jako o Pánovi zla (ovšem často v nečeském pravopise Pán Zla) – ale tak mu říkali jen Smrtijedi, někdy jako o Voldemortovi (někdy jako o Voldemorovi, ale nejlepší je Voledomrt) – sice se ho všichni bojí, ale jeho jméno už vyslovují. V textu jsou závorky. Ale celkově se to dá, některé rozhovory jsou velmi pěkné. Jazyk má navíc (na rozdíl od pravopisu) stoupající tendenci. Oceňuji také pěkně volená jména, která se k postavám hodí, a hodí se i do vyprávění v češtině. Styl tedy 3. Pravopis - docela dost pravopisných chyb: interpunkce, její místo svůj, skloňování – ji/jí, jež/jenž, nesprávné přechodníky, k Emminému překvapení, Tady jsou další Weasleyovy, hodně krát, Bradavický ředitel, důsledně není rozlišena pomlčka a spojovník - chcete – li, vy – víte – koho, Garrett se přemístil ne do jeho domova, ale do SVÉHO domova, na Severním pobřeží Anglie není místopisný název, Potterovi jsem znal od dětství, McGonagalová – důsledně v této podobně, Starší kouzelník s dlouhými býlími vousy… vytrhnout Smrtijedovy hůlku, hloupé dětsko… – spíš než o překlepech to svědčí o neznalosti gramatických jevů. Na upozornění na pravopisné chyby autorka nereagovala. Má ale lehce zlepšující se tendenci – 2-3. Povídka je strukturována do velmi krátkých kapitol, rozdělených spíše náhodně než s nějakým záměrem. Často usekává v „napínavých“ okamžicích. Chybně členěné odstavce, kdy řeč jedné postavy je ve více odstavcích, takže text musím číst několikrát, abych pochopila, kdo vlastně mluví, a někdy to pochopit s jistotou nelze… Tedy za 3. Postavy nejsou nijak zvlášť OOC, možná i kvůli tomu, že nejsou příliš prokreslené, autorka spíše popisuje, než analyzuje. Vadilo mi však, že se chovají spíše na efekt než logicky – není jediný důvod, když tajemná pětice hlavní hrdinku hlídá, aby chodila na poslední chvíli – samozřejmě kromě touhy autorky vyrobit napětí tam, kde z podstaty věci není – protože čtenář ví, že přijdou. Těch nelogičností tam je opravdu hodně, nebudu ale spoilovat – autorka jde za svým cílem a toto ji nezajímá. Ostatně v jednom komentáři i přiznala, že ví, že to nedává moc smysl, ale že ona to tak potřebovala… Jenže pokud autor nedokáže vysvětlit motivy ani sám před sebou, musí to vymyslet jinak. Jak chce pak přesvědčit čtenáře? (Nebo možná nechce, ale proč pak píše něco, o čem i on ví, že je špatně?). Tajemství na tajemství, velmi často zcela nelogická – ve společnosti se vůbec nemluví o válce. Emma se narodí v den smrti otce, přesto se neví, že je jeho dcera. Proč? Protože se to tak autorce hodí. Ale to opravdu jako důvod nestačí. Navíc právě toto šlo lehce vyřešit tím, že by se narodila o osm měsíců později… Jo, a dokážete si představit, že Weasleyovi budou své děti fackovat na Boží hod tak, že jim budou zůstávat červené tváře? Já ne. A je mi opravdu velmi líto každého, kdo toto považuje za normální. Postavy tedy hodnotím na 2. Celkově se mi hodně líbila hlavní zápletka, oceňuji nápady autorky, vysvětlení Harryho rodiny. Škoda, že si autorka nedala práci s propracováním celého děje a formy. Jinak řečeno – hlavní příběh sám o sobě by byl na pět, ale uvedené nedostatky jeho hodnotu snižují. Vrchol příběhu navíc působil hodně lehce odfláknutě až směšně - důležité je mít trpělivé nepřátele, kteří poslušně počkají, až je zabiju. Žádnou „přidanou hodnotu“ ani nic, co by mě rozechvívalo či nutilo číst v době, kdy mám jít do práce, tam nebylo. Navíc autorka prakticky nekomunikovala se čtenáři. Dojem tedy průměr – za 3. Celkově za slabší tři.”
Přidělené hodnocení: 3 Dne: 2013-12-04 23:51:01