FF Deník

“Nebudu bodovat, protože jsem nedokázala dočíst. Tak se jen pokusím shrnout důvody, proč jsem to nedokázala. Už první kapitola byla na můj vkus příliš hystericko patetická, nevěřila jsem ani náhlému vyústění večera, když autorka v zájmu překvapení ohnula logiku a nedala ani žádné vodítko v prožívání postavy. Mollière se do úst Harryho hodil zhruba stejně jako šepot do úst Snapea. Druhá a třetí kapitola byly pěkné, vtipné, uvěřitelné, takže jsem dala přeci jen povídce šanci, a to až do desítky. Od začátku jsem však měla problém s jazykovým stylem – některé obraty působily kouzlem nechtěného humoru (Měl nasazený zamyšlený výraz./ která vylosovala nad tímto výjevem vítězný úsměv/ Myslím tudíž, že teď je poněkud nad slunce jasné) Pobavil mě i jednohlavý učitelský sbor, navíc s anglickým citoslovcem, které ostatně autorka užívá soustavně, takže nejde o překlep („Oh, to já děkuji, že jste sem vážila cestu,“ a všichni profesoři sborově přikyvovali, div že se jim hlava z krků neskutálela.) Poměrně hysterickému stylu odpovídají i rádoby originální jména bez geografického ukotvení, jak je v kde autorka zaslechla – a některé jí ani nevěřím, že zaslechla (Damián okamžitě utvořil dvojici se zmijozelským kamarádem Lokim. Ezechiel vytvořil dvojici s Elien, Dimitrij, Ezechielův kamarád, s další společnou přítelkyní, Lorè. Cristalline, která se po několika řádcích záhadně změní na Madame Louise Cristalline). Jeden spisovatel (myslím skutečný, tj. který se tím živí), hovoří "o onanii uvozovacích vět" – když je jich příliš mnoho. Co by řekl na jednu repliku obalenou hned třemi uvozovacími větami? (Po pár občasně zvládnutých neverbálních zaříkadlech promluvila k Harrymu Lorè: „Pane profesore,“ oslovila ho, „nemáme ze včerejška resty?“ řekla). Kromě toho ve snaze neopakovat se volí uvozovací věty „neotřelé“, které jsou buď nevhodné, nebo přímo směšné. Špatné řemeslo prozrazuje i to, že uvozovací věty začínají spojkou „a“ ( („O čem posledních pár minut mluvila?“ zarazil Harryho odchod baryton. „Damián mi dělá starosti,“ uvedl Severus. „Začíná mu být ukradená kolej, nehledí na body, nedělá domácí úlohy. Navíc jsme se pohádali. Řekl bych, že někoho má, ale protože mi nic neřekl…“ a zavrtěl hlavou. //„Nepřibližuj se,“ a Damián se odtáhl.), navíc někdy i s POV jiné postavy („Pusťte mého syna,“ a Damián zpozoroval, kolik vzteku je i v Harrym Potterovi, přímo jím vibroval, což už bylo nepřehlédnutelné.) Jazyk neodlišuje postavy – Draco středního věku i Severus se stále vyjadřují jako teenageři z nižší střední třídy (ano, je těžké vložit postavám do úst jiný jazykový styl, než používá autor, ovšem je to podmínka dobrého řemesla). Autorka nemá cit pro uměřenost – střídá pubertální jazykový kód (u dospělých postav) s nepřirozeně knižním naopak u pubescentů, (odvětil drze Ezechiel, na což se mu dostalo silnějšího stisku, až vykřikl bolestí) Nelogické je i používání francouzských slovíček při použití tlumočícího lektvaru („Monsieur Potter!“ – Jak to tak mohlo znít původně, než to lektvar přeložil? Pro změnu dále Francouzka s tlumočícím lektvarem dokáže říct větu „Chápu vaše vytížení, my darling,“ – tak to už fakt nevím, jak mluvili - česky?) Ovšem podstatnější jsou pro mě chyby v logice děje: Zápletka se stěhováním pozemků byla neskutečně nelogická - a pozdější vysvětlování pouze odhalilo její nereálnost. Ovšem víc mi vadila reakce Minervy, která se beze slova zvedla, se slzami vzteku a bezmoci – není to přeci tak, že by mohla tuto žádost slušně odmítnout, že? Ještě že ta hloupoučká, slaboučká zestárlá dívenka (proč ji ale autorka pojmenovala McGonagallová?) má Harryho: „Teď jste vy ředitelka, a co nedovolíte, nestane se.“ Kromě Minervy neodpovídají ani další postavy. Poppy obávající se, že ji Minerva zabije kvůli ananasu (tomu, co nebyl ani jeden v celé Británii  ) – buď to není Minerva, nebo Poppy, v každém případě lze doporučit autorce, aby se aspoň podívala na filmy, když už se jí nechce znovu číst knížky, než něco začne psát. Vrcholem, po němž jsem na další čtení rezignovala, byla v 10. kapitole je dvojice šesťáků z Nebelvíru a Zmijozelu (vždy byli rádi spolu že) vulgárně napadnou „obávaného“ Snapea – jistě, to je rozpoznávací znak obávaných lidí, že si na ně každý blbec otvírá ústa. Ovšem případů, kdy autorka znásilnila zdravý rozum a logiku, protože to potřebovala pro svůj děj, bylo na těch deset kapitol příliš – než abych dokázala povídku dočíst. Pravopis a gramatika jsou slušné, ovšem chyby, které se vyskytují, se vyskytují soustavně (nejde tedy o nepozornost, ale o neznalost některých jevů. (např. skloňování – kdo co Cristalline, koho čeho Cristallino… , Brumbálovsko-Potterovský ideál, Krásnohůlská návštěva…). Iritovalo mě používání hovorových výrazů (př. vyšilovat) v „ústech“ objektivního vypravěče. Velmi rušivě a amatérsky působí i střídání POV, někdy větu po větě, zcela zmateně, podle momentálních potřeb autorky. Vadily mi i chyby ve faktografii: Anglickou(!) školu čar a kouzel v Bradavicích, která existovala dávno předtím, než se objevil jakýsi Ježíš Nazaretský!“ – dobře, tak kanonická doba založení Bradavic není pro autorku důležitá (anebo je spíš nad její síly najít si to, protože vědomé odchylky od kánonu jsou ty, které mají význam pro děj, a tohle fakt žádný význam nemá). Ale kde si myslí, že byli Angličani v době Ježíše Nazaretského? V celé Británii nejsou svícny a ananasy (že by třetí světová? Tomu ale nic nenasvědčuje… nevím, nedává mi to smysl. Máme jazykový lektvar, ale přesto se učí lidé cizí jazyky – asi z nudy. Ale možná, že jej umí zhotovit na celém světě jen Snape, což by vysvětlovalo, proč si krásnohůlští nepřivezli svůj. Ovšem logiku, kdy ředitelka Krásnohůlek požádá o přípravu tohoto lektvaru Snapea, a pak ho urazí tím, že pošle lektvar na přezkoušení do Francie, zda neobsahuje jed, opravdu nepobírám. Proč si ho nepřivezla sebou, když Snapeovi nevěří? Jak lze během sekund prozkoumat na všechny jedy? O událostech války se studenti překvapeně dozvídají až v šestém ročníku od Binnse (přes kanonický fakt, že novodobé dějiny nikdy neučil), protože do té doby s nimi nikdy nikdo o ničem nehovořil (když ne rodiče, tak co třeba loňští šesťáci? A předloňští… tomu se mi opravdu nechce věřit. Celé to působí jako špatné maňáskové divadlo plné výkřiků, šepotů a replik, které na sebe nenavazují a mnohdy je nelze ani s vážnou tváří vyslovit. Ne, opravdu to nejde.”

Přidělené hodnocení: x ( rozečteno ) Dne: 2015-04-06 00:20:58